Mapování a život orientačního běžce
Všichni to známe, ať už z poslechu, nebo jsme sami v cíli nadávali na mapaře. Často můžeme slyšet ten typický nevybíravý slovník naštvaných orienťáků, kteří kvůli domnělé chybě mapaře pokazili svůj závod. Pokud jste zrovna na straně závodníka, rádi si svou troškou přidáte na účet kartografa, ale pokud jste sami mapu vytvořili, budou vás nelichotivé poznámky v cíli velmi mrzet.
Nejednou jsem se také v cíli vyjádřil velmi peprně o kvalitě mapy. Často jsem sváděl své chyby na mapaře. Jenže když člověk trochu pronikne do světa tvorby map, získá velmi odlišný pohled, než má průměrný člen orientační komunity. Zkrátka vůbec není jednoduché převádět realitu do roviny mapy, navíc tak, aby to vyhovovalo standardům a zároveň mapa poskytovala jasnou a čitelnou informaci.
Jsem především závodník a vždycky jsem byl. Mapa pro mě není jen navigační pomůckou, ale i předmětem živobytí. Musím ji tedy velmi dobře chápat a umět s ní pracovat na nejvyšší možné úrovni. Můžu si vystačit pouze s navigačními technikami, které používáme při závodech, ale když se pokusím nahlédnout za oponu, zvýším své šance na správné pochopení kresby mapy. Mezi elitními běžci uspějí ti, kdo se umí nejlépe přizpůsobit. Vystihuje to jedno slovo – flexibilita. Není lehké ji vytrénovat, někdo s tím může zápasit celou kariéru, a přesto se nedostane do bodu, kdy ho žádný mapařský styl nepřekvapí.
O co tedy konkrétně jde, když se řekne flexibilita? Když to trochu přitáhneme za vlasy, znamená to, že co vidíte na mapě, může v reálu vypadat úplně jakkoliv. Pěkným případem je používání bílé barvy pro průběžný les ve Skandinávii – i když bílá značí bezproblémový běh, můžete v lese potkat spoustu podrostu, spadaných větví nebo typický severský les, kde mají stromy větve i u země a vy pak nejen, že nevidíte do dálky, ale navíc musíte bojovat s překážkami, které nejsou v mapě, a vaše tempo je pak zásadně ovlivněno. Nutno dodat, že pokud se jedná jen o plošně malé oblasti, není možné je do závodních map zakreslit z důvodu ideální čitelnosti. Vzniká tím tedy paradox, že i když se mapa tváří mírumilovně, můžete místy hodně bojovat, abyste vůbec danou část proběhli. Flexibilní závodník si s takovým nepříjemným problémem jistě poradí lépe než například odchovanec českých lesů, kde se dá téměř vždy spolehnout na dobrou viditelnost, a z toho pramenící i jednodušší navigaci a dohledávky kontrol.
Když už máme příklad bílé barvy, zůstaneme u něj. Hodně se liší i pohled samotných mapařů na řešení sporných míst z hlediska jejich geografické příslušnosti. Severskou tradicí ošlehaný Švéd vidí realitu jinak než český kutil. Přesněji řečeno, právě ten severský pohled znamená, že bílá může znamenat cokoliv, zatímco český kutil do mapy zakreslí velké množství porostových detailů, které jsou ve výsledku nadbytečné. Ve druhé polovině dvacátého století byly severské mapy víceméně bílé, s větším rozvojem OB i v dalších koutech Evropy se postupně začaly prosazovat i detailnější styly mapování, jako například ten český, a začaly pronikat do Skandinávie. Díky tomu můžeme i tam v současné době najít mapy s porostovými detaily.
Mezinárodní federace orientačního běhu (IOF) má samozřejmě pravidla pro tvorbu map. Při dodržení těchto standardů by měly vzniknout mapy nejvyšší kvality. Ne všichni mapaři ale dodržují minimální rozměry plošných a liniových znaků pro zakreslení do mapy, u bodových zase nedodržují jejich minimální rozměry v reálu. Někdy je to opodstatněné, jindy to z mapy dělá těžce čitelnou změť barev. Navíc, jak už bylo řečeno výše, každý mapař má svůj osobitý styl a možných výsledků je nepočítaně. Proto je důležitá ona zmiňovaná flexibilita.
Na mezinárodních akcích, které má pod palcem IOF, obvykle za kvalitu mapy ručí mapová komise složená z nejpovolanějších expertů. Ta kontroluje kvalitu mapy, jak v terénu, tak z hlediska její kresby a čitelnosti. Mapařem bývá většinou lokální expert. Tím, že za něj přebírá zodpovědnost mapová komise, odpadají větší problémy s lokálním mapařským stylem, protože mapa by měla co nejvíce odpovídat mezinárodní směrnici. Nicméně každý terén má svá specifika a je nutné je do map co nejlépe zanést. Jsou to totiž většinou detaily, které jsou nutné pro bezchybnou navigaci.
Na akcích národního nebo oblastního významu většinou za kvalitu mapy zodpovídá hlavní rozhodčí daného závodu – jedná se často o člena pořádajícího oddílu, který se orientačním během převážně baví a nemá ho jako živnost. Mapaři za svou práci dostávají zaplaceno, protože se jedná o velmi náročnou aktivitu. Není jen fyzicky náročná, ale i mentálně vyčerpávající. I když se pořadatelé snaží, někdy dojde k situacím, kdy mapa není úplně dokonalá, zde pak přicházejí ke slovu kverulanti z řad závodníků, kteří v životě žádnou mapu nevytvořili. Zajímavé je vidět reakce například švédských závodníků v porovnání s českými. Mapy ve Švédsku na závodech lokálních úrovní jsou často prazvláštní, ostatně jako často i na českých oblastních závodech. Jenže Švéd si po doběhu nikdy nestěžuje na mapu, ale hledá chybu ve své navigační nejistotě. Možná jim na závodech chybí ten stánek s pivem, kde by se potkali s dalšími nespokojenými závodníky a zanadávali si na mapaře.
Co z výše uvedeného plyne pro samotného závodníka? Aby mohl uspět, musí poznat co největší počet mapařských stylů, různorodé terény a jejich specifika a naučit se optimalizovat svou navigační techniku právě tak, aby vždy vybíral z mapy ty nejdůležitější a nejvýraznější body a linie, které ho s jistotou dovedou ke kontrole. Takhle obecně to zní jednoduše, ale získat dostatečně objemný rejstřík zkušeností je velmi dlouhodobá záležitost, a proto ti nejlepší často tráví stovky hodin tréninku s mapou během jedné sezony. S poznáváním terénů je vlastně nejlepší začít již od útlého věku, takové zkušenosti jsou pak nenahraditelné.
Pokud jde o přípravu na jednu akci, například mistrovství světa, poskytuje pořadatel již roky dopředu mapy podobných, v hantýrce OB relevantních terénů. V ideálním případě jsou to i mapy, které mapoval sám hlavní kartograf mistrovství světa. Národní týmy pak pořádají tréninkové kempy na těchto mapách, aby si závodníci osahali specifika a nároky daných terénů. Obvykle se do terénů mistrovství světa podíváme dva roky předem, abychom si udělali obrázek, co nás tam čeká. Potom můžeme přizpůsobit i samotný trénink doma, pokud na to máme podmínky, a to jak mapovou fázi, tak fyzickou přípravu. Postupem času se přidávají další kempy, kde se piluje technika daného terénu, objíždějí se lokální závody a v ideálním případě se nominační závod k mistrovství světa běží ve stejném terénu.
To jsem ale dost odbočil od samotného mapování. Když se závodník rozhodne, že nějakou mapu vytvoří, není to jednoduchá záležitost. Je potřeba mít alespoň základní znalosti z kartografie, o souřadnicových systémech a podobně. Ze začátku je nutné mít velkou dávku trpělivosti, protože všechno jde pomalu a přesně nevíte, jak které prvky v terénu klasifikovat do mapy. Časem se to samozřejmě zlepší, protože už budete mít zažitý vlastní převod z reality do mapy, ale než se k tomu propracujete, můžete v lese strávit klidně stovky hodin. Práce mapaře je časově velmi náročná. Pro závodníky, kteří chtějí proniknout do tajů kartografie a zlepšit tak své schopnosti čtení map, není vůbec jednoduché najít dostatek času ve svém tréninkovém plánu. Pokud si nějaký čas vyčlení, musí počítat s tím, že je práce v lese bude hodně vyčerpávat. Prakticky se mapařina vůbec neshoduje s kvalitním tréninkem. Z osobní zkušenosti mohu říci, že po deseti hodinách čisté práce v lese už nemám sílu jít běhat, spíš naopak. Tvorba mapy se neodehrává jen v terénu, mnoho hodin stráví mapař i po večerech u počítače, kdy ladí kresbu k dokonalosti.
Mapování má svá pro i proti. Záleží, co od toho člověk očekává. Z mého hlediska mohu říci, že jsem se o mapách naučil mnoho nového. Nejsou to jen kusy barevně potištěného papíru, ale jedinečné pohledy lidí, kteří do mapy obtiskli kus své osobnosti. Chápu tyto různé pohledy a umím s nimi pracovat ve svůj prospěch, a to je přesně ten cíl, kterého jsem chtěl dosáhnout.
–––
Text Vojtěcha Krále vyšel v osmém čísle časopisu B věnovaném orientačnímu běhu.
Photo © Tomáš Luňák